Kompost, základ zahrady.
Neplatíme za jejich odvoz, nezatížíme životní prostředí a ušetříme na nákupu hnojiv. Za přístupu vzduchu, při vhodné vlhkosti a činnosti půdních mikroorganismů lze touto biologickou metodou přeměnit veškerý biodpad na kvalitní, přírodní hnojivo – kompost.
Kompost zakládáme ve stíněné části zahrady, na stanovišti s propustným podložím, v kontaktu s půdou – pevný podklad znemožňuje přístup půdním organismům a ve spodní části dochází k nežádoucím hnilobným procesům v důsledku stálého přemokření. Velikost založeného kompostu záleží na množství materiálu, který chceme ke zpracování použít. Kompostovat můžeme v kompostérech či boxech nejrůznějších typů a velikostí, ale také v ohradách či navršením na hromady.
Ke kompostování lze použít téměř všechny organické odpady ze zahrady a domácnosti. Především využijeme rostlinné zbytky a zahradní odpad - listí, posekanou trávu, slabší větvičky a dřevní štěpku, rostliny i jejich části, drny, kůru, slámu, seno a další. Z domácnosti pak zbytky zeleniny, ovoce, brambor, vaječné skořápky, drcené kosti, kávovou sedlinu, čaj včetně sáčků, znečištěný papír, popel ze dřeva, podestýlku z domácích zvířat, piliny a hobliny, hnůj. Nekompostujeme zásadně žádný cizorodý materiál jako kov, sklo, textil či umělé hmoty, ani materiál obsahující škodlivé látky - chemicky ošetřené rostliny, barevný papír, popel z uhlí, rovněž ani uhynulá zvířata, oleje, masné a mléčné výrobky.
Některé odpady lze kompostovat pouze za určitých podmínek. Posekanou trávu kvůli přístupu vzduchu střídavě vrstvíme s hrubší hmotou členité struktury - slámou, větvičkami, hoblinami, drcenými zbytky dřevin, zeminou. Dřevní odpad vždy nadrtíme, nasekáme či nastříháme na menší části do 5 cm. Mokrý materiál prokládáme suchým, vláknitý mazlavým, čerstvý starým. Rostliny napadené chorobami a plevele kompostujeme omezeně a teprve během horké fáze tlení. Kvůli hlodavcům obezřetně nakládáme i se zbytky jídel a potravinami; buď je nekompostujeme vůbec, nebo je ukládáme dovnitř hromady až během horké fáze. Omezeně využíváme i slupky z jižního ovoce.
Při kompostování musí probíhat tlení, nikoli hnití! Hnití nastává bez přístupu vzduchu, podílejí se na něm anaerobní, většinou zdraví škodlivé organismy a uvolňují se při něm jedovaté plyny a zapáchající látky. Naopak při tlení, které vyžaduje přístup vzduchu, se tyto látky rychle okysličují a vlivem aerobních organismů zneškodňují. Při zakládání kompostu příliš suchý materiál vlhčíme, k mokrému naopak přimícháme suchou hmotu; případně zakrytím zabraňujeme přemokření, ale kompost musí dýchat. Ve správně vlhkém, kyprém materiálu dochází uvnitř k jeho zahřívání a během tepelné fáze ke slehnutí; provzdušnění docílíme asi po 2 měsících přehozením. Probíhá tlení a kompost postupně vyzrává. Celý proces trvá nejméně půl roku až rok - podle způsobu zakládání, vlhkosti i obsahu jednotlivých komponentů. Vyzrálý kompost má typickou zemitou vůni, je sypký, s malými částicemi, tmavý. Před použitím je vhodné jej prosít. Nerozložené části pak spolu s trochou zralého kompostu přidáme do kompostu nového, který si tak naočkujeme mikroorganismy.
Text a foto Olga Kubalová Wankeová, Trees
Nyní, když se dívám na věc z větší blízkosti, shledávám, že pravý zahrádkář není člověk, který pěstuje květiny; je to muž, který pěstuje hlínu. Je to tvor, který se zarývá do země a nechává podívanou na to, co je nad ní, nám, lelkujícím budižkničemům. Žije ponořen v zemi. Staví svůj pomník v hromadě kompostu. Kdyby přišel do zahrady ráje, začichal by opojen a řekl by: “Tady je, panečku, humus!”
Pěstování hlíny záleží jednak v různém rytí, okopávání, obracení, zahrabávání, kypření, rovnání, hlazení a kadeření, jednak v přísadách. Žádný pudink nemůže být složitější než příprava zahradnické půdy; pokud jsem mohl sledovat, dává se do ní hnůj, mrva, guáno, listovka, drnovka, ornice, písek, sláma, vápno, kainit, Thomasova moučka, dětská moučka, ledek, rohovina, fosfáty, trus, krondaro, popel, rašelina, kompost, voda, pivo, vyklepané fajfky, ohořelé sirky, mrtvé kočky a mnohé jiné substance. To vše se ustavičně míchá, zarývá a přisoluje; jak řečeno, zahradník není člověk, který voní k růži, nýbrž který je stíhán představou, že by “ta půda chtěla ještě trochu vápna” nebo že je těžká (jako cejn, říká zahradník) a “chtěla by víc písku”.
Karel Čapek, Zahradníkův rok